V době, kdy ještě neměli lidé možnost uchovávat zásoby v ledničce, museli si poradit jinak.Pokud by někdo namítl, že si tedy zásoby dělat neměli, musela bych oponovat. Nešlo přeci zabít jen půlku prasete nebo krávy. Maso se tedy muselo zpracovat. Jedním z výrobků, které z této potřeby vznikly, je i šunka. Výroba šunky není složitá záležitost. Je potřeba mít vhodné maso – nejlépe vepřovou kýtu. Dále pak sůl, cukr a trochu vody. Dříve se v Čechách vyráběla hojně šunka od kosti. Od nás se pak výroba rozšířila i za hranice. Byla to vepřová kýta, která byla nasolena, naložena v láku a poté vyuzena. Pak se ovařila. Později se šunka zavářela do plechových obalů.
Dobrá kvalita
Šunka je výrobkem velmi oblíbeným pro svou výbornou masovou chuť. Její použití je velice rozmanité. Své místo má jak ve studené, tak i v teplé kuchyni. Pro její výrobu se používá maso, které je tučnější, má jemné vlákno a málo vody. Podle způsobu výroby se šunka rozděluje na tři skupiny.
1. Šunka vařená.
2. Šunka uzená.
3. Šunka sušená.
Podle některých odborníků byla dříve šunka kvalitnější. Bylo to způsobeno přesným dodržováním podnikových norem při její výrobě. Dnes se šunka dělí na tři kvalitativní třídy.
a) Šunka nejvyšší jakosti– musí obsahovat minimálně šestnáct procent čistých svalových bílkovin.
b) Šunka výběrová– obsah minimálně třinácti procent čistých svalových bílkovin.
c) Šunka standardní– musí mít minimálně deset procent čistých svalových bílkovin.
Pokud má výrobek pod sedm procent čistých svalových bílkovin, nesmí se označit jako šunka, ale například jako nářez. Jako náhradní suroviny se do šunky přidávají vepřové kůže, pitná voda, bramborový škrob, sójová bílkovina, jedlý rostlinný tuk. Dále takzvaná „éčka“, která výrobek obarví a ochutí. Právě z důvodu vysokého podílu přidaných náhražek se mnozí lidé navracejí k domácí výrobě šunky.